Viselo slunce rudé nad městem
v poledních mlhách. Zvony kolébáno,
mluvilo smírně k lidským bolestem.
A žena, která život milovala
tak divoce jak já, zašeptala: Moje ráno!
Já žila, čekala a nedoufala.
Korunu zlatou líbat prahly rty,
korunu zlatou sníval chladný vlas.
Šel život… šlapal sny i revolty.
A hle, koruna žití hoří krví
a mrtvou naděj k slávě volá zas.
Živote, díky, milenče můj prvý.
— Důvěrným steskem trysknul její smích.
A mejo srdce též se rozšumělo
jak bílé břízy střásající sníh.