Rusia lleva a cabo una guerra vergonzosa contra Ucrania.     ¡Defiende a Ucrania!
Cómo apoyar a Ucrania 🇺🇦 ❤️
Compartir
Tamaño de fuente
Letra original
Intercambiar idiomas

Une saison en enfer - 015 - Délires - II - Alchimie du verbe 04

. . La vieillerie poétique avait une bonne part dans mon alchimie du verbe.
 
. . Je m’habituai à l’hallucination simple : je voyais très-franchement une mosquée à la place d’une usine, une école de tambours faite par des anges, des calèches sur les routes du ciel, un salon au fond d’un lac ; les monstres, les mystères ; un titre de vaudeville dressait des épouvantes devant moi.
 
. . Puis j’expliquai mes sophismes magiques avec l’hallucination des mots.!
 
. . Je finis par trouver sacré le désordre de mon esprit. J’étais oisif, en proie à une lourde fièvre : j’enviais la félicité des bêtes, — les chenilles, qui représentent l’innocence des limbes, les taupes, le sommeil de la virginité !
 
. . Mon caractère s’aigrissait. Je disais adieu au monde dans d’espèces de romances :
 
            CHANSON DE LA PLUS HAUTE TOUR.
 
            Qu’il vienne, qu’il vienne,
            Le temps dont on s’éprenne.
 
            J’ai tant fait patience
            Qu’à jamais j’oublie.
            Craintes et souffrances
            Aux cieux sont parties.
            Et la soif malsaine
            Obscurcit mes veines.
 
            Qu’il vienne, qu’il vienne,
            Le temps dont on s’éprenne.
 
            elle la prairie
            À l’oubli livrée,
            Grandie, et fleurie
            D’encens et d’ivraies,
            Au bourdon farouche
            Des sales mouches.
 
            Qu’il vienne, qu’il vienne,
            Le temps dont on s’éprenne.
 
. . J’aimai le désert, les vergers brûlés, les boutiques fanées, les boissons tiédies. Je me traînais dans les ruelles puantes et, les yeux fermés, je m’offrais au soleil, dieu de feu.
 
. . « Général, s’il reste un vieux canon sur tes remparts en ruines, bombarde-nous avec des blocs de terre sèche. Aux glaces des magasins splendides ! dans les salons ! Fais manger sa poussière à la ville. Oxyde les gargouilles. Emplis les boudoirs de poudre de rubis brûlante… »
 
. . Oh ! le moucheron enivré à la pissotière de l’auberge, amoureux de la bourrache, et que dissout un rayon !
 
            FAIM.
 
            Si j’ai du goût, ce n’est guère
            Que pour la terre et les pierres.
            Je déjeune toujours d’air,
            De roc, de charbons, de fer.
 
            Mes faims, tournez. Paissez, faims,
               Le pré des sons.
            Attirez le gai venin
               Des liserons.
 
            Mangez les cailloux qu’on brise,
            Les vieilles pierres d’églises ;
            Les galets des vieux déluges,
            Pains semés dans les vallées grises.
 
            ***
 
            Le loup criait sous les feuilles
            En crachant les belles plumes
            De son repas de volailles :
            Comme lui je me consume.
 
            Les salades, les fruits
            N’attendent que la cueillette ;
            Mais l’araignée de la haie
            Ne mange que des violettes.
 
            Que je dorme ! que je bouille
            Aux autels de Salomon.
            Le bouillon court sur la rouille,
            Et se mêle au Cédron.
 
. . Enfin, ô bonheur, ô raison, j’écartai du ciel l’azur, qui est du noir, et je vécus, étincelle d’or de la lumière nature. De joie, je prenais une expression bouffonne et égarée au possible :
 
            Elle est retrouvée !
            Quoi ? l’éternité.
            C’est la mer mêlée
               Au soleil.
 
            Mon âme éternelle,
            Observe ton vœu
            Malgré la nuit seule
            Et le jour en feu.
 
            Donc tu te dégages
            Des humains suffrages,
            Des communs élans !
            Tu voles selon.....
 
            — Jamais l’espérance.
               Pas d’orietur.
            Science et patience,
            Le supplice est sûr.
 
            Plus de lendemain,
            Braises de satin,
               Votre ardeur
               Est le devoir.
 
            Elle est retrouvée !
            — Quoi ? — l’Éternité.
            C’est la mer mêlée
               Au soleil.
 
Traducción

Třeštění - II - Alchymie slova 04

. . Básnická veteš zaujímala v mé alchymii slova významné místo.
 
. . Zvykal jsem si na prostou halucinaci: viděl jsem zcela upřímně mešitu místo továrny, bubenickou školu sestavenou z andělů, kočáry na nebeských cestách, salón na dně jezera; obludy, mystéria, titul vaudevillu, jenž stavěl přede mnou strašidla.
 
. . Potom jsem vysvětlil své magické přemety halucinací slov.
 
. . Nakonec jsem shledal, že nepořádek mého ducha je svatý. Byl jsem zlenivělý, zmučený těžkou horečkou: záviděl jsem blaženost zvířatům, housenkám, že představují nevinnost limbů, krtkům panenský spánek.
 
. . Moje povaha začala kysnout. Dával jsem světu vale ve zvláštních romancích:
 
        PÍSEŇ NEJVYŠŠÍ VĚŽE
 
        Už je tady, už je tady,
        ujímá se láska vlády.
 
        Chválím chvíli zapomnění,
        trpělivě vyčekanou,
        bolesti a utrpení
        odlétly nebeskou branou.
        Podivná, nezdravá žízeň
        kalí žíly, leptá jícen.
 
        Už je tady, už je tady,
        ujímá se láska vlády.
 
        Jako rozkvetlou loukou
        zapomnění odevzdanou,
        vanou kadidlo a koukol,
        bují, rostou, planou.
        Zdivočelí čmeláci
        plaší mouchy při práci.
 
        Už je tady, už je tady,
        ujímá se láska vlády.
 
. . Zamiloval jsem si poušť, spálené sady, zešedlé krámy, zteplalé nápoje. Vláčel jsem se páchnoucími uličkami a se zavřenýma očima jsem se vystavoval slunci, ohnivému bohu.
 
. . "Pane generále, na zřícených hradbách zůstalo staré dělo, bombarduj nás hroudami suché hlíny. Do zrcadel nádherných obchodů! Do salónů! Nakrm město prachem. Provětrej okapy.. . Naplň budoáry horkým rubínovým prachem."
 
. . Ó, opilý usmrkanec na hospodském záchodku, zamilovaný do brutnáku, jejž rozpouští paprsek!
 
        HLAD
 
        Chuť mám zásadně jen
        na hlínu a na kámen,
        živím se vzduchem,
        balvany, uhlím, železem.
 
        Ať se hlad obrátí, ať spase hned
          hučící louku,
        ať spolykám jed
          ze svlačců a brouků.
 
        Snězte nalámané kamení,
        ze sesutých zdí kostelních,
        oblázky z dávných povodní,
        chléb zasetý v šedých údolích.
 
        ***
 
        Vlk se dávil v křovině,
        zvracel krásné peří
        po drůbeží hostině.
        I já se stravuji a hořím.
 
        Salát i každý plod
        brzy bude zralý,
        pavouci nalezli za plot,
        fialkám přednost dali.
 
        Chci spát, chci žhnout
        na Šalamounově oltáři,
        výheň se vlévá do tváří,
        než vplyne do cedronských vod.
 
. . Konečně, ó štěstí, ó rozume, oddělil jsem od nebe azur, který je černý, a žil jsem jako zlatá jiskra přírodního světla. Ze samé radosti jsem nacházel šaškovský a jak jen možno pomatený výraz:
 
        Už jsem ji spatřil!
        Co? Věčnou zem.
        Je to moře, jež se bratří
          se sluncem.
 
        Moje duše věčně plyneš,
        nezraď, co jsi kdysi chtěla,
        v noci jsi opuštěná celá,
        ve dne v ohni žárem hyneš.
 
        Tak se zbavíš tíže,
        všeho, co tě víže,
        opustíš každodenní sliby,
        poletíš, jak se ti zlíbí...
 
        Žádná naděje,
          není konec běd,
        trpělivost věd,
        všechno marné je.
 
        Není budoucnost,
        saténový žár,
          ten horoucí dar,
          to je povinnost.
 
        Už jsem ji spatřil!
        Co? - Věčnou zem. -
        Je to moře, jež se bratří
          se sluncem.
 
Arthur Rimbaud: 3 más populares
Comentarios