Росія веде ганебну війну проти України.     Будь з Україною!
Share
Розмір шрифта
Оригінальний текст
Swap languages

Les sept vieillards

A Victor Hugo
 
Fourmillante cité, cité pleine de rêves,
Où le spectre en plein jour raccroche le passant !
Les mystères partout coulent comme des sèves
Dans les canaux étroits du colosse puissant.
 
Un matin, cependant que dans la triste rue
Les maisons, dont la brume allongeait la hauteur,
Simulaient les deux quais d'une rivière accrue,
Et que, décor semblable à l'âme de l'acteur,
 
Un brouillard sale et jaune inondait tout l'espace,
Je suivais, roidissant mes nerfs comme un héros
Et discutant avec mon âme déjà lasse,
Le faubourg secoué par les lourds tombereaux.
 
Tout à coup, un vieillard dont les guenilles jaunes,
Imitaient la couleur de ce ciel pluvieux,
Et dont l'aspect aurait fait pleuvoir les aumônes,
Sans la méchanceté qui luisait dans ses yeux,
 
M'apparut. On eût dit sa prunelle trempée
Dans le fiel ; son regard aiguisait les frimas,
Et sa barbe à longs poils, roide comme une épée,
Se projetait, pareille à celle de Judas.
 
Il n'était pas voûté, mais cassé, son échine
Faisant avec sa jambe un parfait angle droit,
Si bien que son bâton, parachevant sa mine,
Lui donnait la tournure et le pas maladroit
 
D'un quadrupède infirme ou d'un juif à trois pattes.
Dans la neige et la boue il allait s'empêtrant,
Comme s'il écrasait des morts sous ses savates,
Hostile à l'univers plutôt qu'indifférent.
 
Son pareil le suivait : barbe, oeil, dos, bâton, loques,
Nul trait ne distinguait, du même enfer venu,
Ce jumeau centenaire, et ces spectres baroques
Marchaient du même pas vers un but inconnu.
 
A quel complot infâme étais-je donc en butte,
Ou quel méchant hasard ainsi m'humiliait ?
Car je comptai sept fois, de minute en minute,
Ce sinistre vieillard qui se multipliait !
 
Que celui-là qui rit de mon inquiétude,
Et qui n'est pas saisi d'un frisson fraternel,
Songe bien que malgré tant de décrépitude
Ces sept monstres hideux avaient l'air éternel !
 
Aurais-je, sans mourir, contemplé le huitième.
Sosie inexorable, ironique et fatal,
Dégoûtant Phénix, fils et père de lui-même ?
- Mais je tournai le dos au cortège infernal.
 
Exaspéré comme un ivrogne qui voit double,
Je rentrai, je fermai ma porte, épouvanté,
Malade et morfondu, l'esprit fiévreux et trouble,
Blessé par le mystère et par l'absurdité !
 
Vainement ma raison voulait prendre la barre ;
La tempête en jouant déroutait ses efforts,
Et mon âme dansait, dansait, vieille gabarre
Sans mâts, sur une mer monstrueuse et sans bords !
 
Переклад

Sedm starců

(Victoru Hugovi)
 
Ó město zástupů, kde za dne sny si bloudí
A přízrak jen tak tak, že chodce nesmete!
Tak jako mízy všude mystéria proudí
Úzkými žlaby šedé metropole té.
 
Kdys za jitra, když teskné domy pouliční
Mha prodloužila výší mnohonásobnou,
Že zdály se jak zaplavené břehy říční
A - (dekorací aktérově duši podobnou) -
 
Špinavou šerou žlutí prostor zatopila,
Šel jsem jak hrdina, v svých nervech zchladlý žár,
V rozmluvě s duší svou, jež se již unavila,
Předměstím otřásaným koly těžkých kár.
 
Tu náhle stařec, jehož mastně žluté cáry
Měly touž barvu jako nebe deštivé,
Jehož zjev žebráka by žádal milodary,
Nebýt v těch očích jisker zloby štítivé,
 
Se namanul. Měl zorničky jak namočeny
V žluči, ač v žilách krev tím okem zmrazoval.
Jeho vous ježil se jak končíř nabroušený,
Takže se Jidášovu zcela podobal.
 
Ne ohnut, ale zlomen sotva poskakoval,
Nohy a páteř pravoúhle zkoseny,
A těžkou holí podobu svou dokresloval
Na směšnou posunčinu, pochod zmetený.
 
Čtvernožce nebo žida s třemi pazourami.
Tak se to ve sněhu a blátě potácel,
Jako by mrtvé rozmačkával svými křámy,
Ne divák kosmu netečný, spíš nepřítel.
 
Stejný šel za ním; kníry, hůl i hřbet a zraky,
Každý tah říkal, že je z téhož inferna,
Dvojčátko stoleté, ten přízrak křivolaký,
Bok po boku se ztráceli v tmu bezměrna.
 
Jaký to mrzký osud chce mě ponižovat
Či který komplot zlý mě na mušku si vzal?
Co minutu jsem sedmkrát zřel opakovat
Děsného starce, jenž se zmnožoval.
 
Ať ten, kdo vysměje se mému rozrušení
A nepocítí mráz bratrské úzkosti,
Uváží jen, že přes svůj zmar a porušení
Ty hnusné stvůry měly cosi z věčnosti!
 
Nezemřev, byl bych mohl hledět na osmého,
Podoby kruté, výsměšné a prokleté,
Fénixe tmy, syna i otce vzájemného? -
Raději zády k infernální smečce té!
 
Rozjitřen jako opilec, jenž vidí dvojmo,
Vstoupil jsem, zavřel, v citu pochmurném,
Nemocen, zkřehlý, s duší horečnou a bolnou,
Poraněn tajemstvím a tímto absurdnem.
 
Nadarmo rozum klíč to najít usiloval,
Matoucí bouře metala ho tam a sem,
Duch tančil, tančil, jako starý škuner ploval
Bez plachet v moři bezbřehém a obludném!
 
Коментарі
Read about music throughout history