Příteli můj, příteli můj,
jsem tolik, tolik churavý,
sám nevím, co je té bolesti zrodem
to jednou si vítr hvízdá
nad pustém a bezlidném poli
podruhé se jak lesík v září
setřesou mozky alkoholem.
Hlava má stříhá ušima
jako křídly pták,
jenž na šíji jí nohy
mihotají více těžkopádně.
Černý muž,
černý, černý,
černý muž.
sedá si ke mně na postel
černý muž
celou noc spát nenechá mě.
Černý muž,
jede prstem po ohavné knize,
a cosi nade mnou mumlá,
jak nad zesnulým mnichem,
pročítá mi život
nějakého darebného opilce,
naplňujíc duši smutkem i strachem
černý muž,
černý, černý...
Slyš, jen slyš-
mumlá ke mně, -
Tady v knize je těch nejlepších
myšlenek i úmyslů.
Ten člověk
pobýval v zemi
nejodpornějších
šarlatánů i ničemů.
V prosinci v té zemi
je sníh jasný jako ďábel sám
i vánice přináší
nekonečné pestroty,
a tomu člověku byl osud dobrodruha dán,
té nejvyšší
a nejlepší kvality.
no byl on elegán,
a ještě k tomu básník,
třebaže s nevelkou
avšak energií mocnou.
A ženu kdejakou,
kolem čtyřiceti let,
pojmenovával nestydou,
i taky láskou svou.
Štěstí, jak on říkával,
je v obratnosti mysli i ruk,
o všech nešikovných duší,
je známo, že jsou nešťastné.
Co už naplat,
že právě nejvíce muk,
přinášejí křivé
a gesta lživé.
V neklidu, v bouři,
v každodenním chladu,
při těžkých ztrátách,
a i když je ti mizerně,
zdá se úsměvným a prostým,
to nejvyšší umění na světě.
Černý muži!
Neopovažuj se!
Vždyť ty nesloužíš,
žiješ utápěním.
Co je mi po životě,
ostudného básníka.
Prosím, tohle jiným,
čti a vyprávěj.
Černý člověk,
zírá na mě upřeně,
a oči se překrývají,
modrou mlhou.
Doslova mi vykládá,
že jsem šejdíř i zrádce,
co drze a nestydně,
kdekoho okrádá.
............
Příteli můj, příteli můj,
jsem tolik, tolik churavý,
sám nevím, co je té bolesti zrodem
to jednou si vítr hvízdá
nad pustém a bezlidném poli
podruhé se jak lesík v září
setřesou mozky alkoholem.
Je mrazivá noc..
na křižovatce je klid.
jsem sám u okna,
hosta ani známého nečekám.
Pláně zcela pokrylo,
sypavé a měkké vápno,
a stromy, jako jezdci,
se sjely do sadu přímo k nám.
Kdesi pláče,
noční zlověstný pták,
dřevění jezdci,
sejí klepotání,
a zase ten muž,
do křesla se mi usadí,
pozdvedne svůj cylindr,
a ledabyle sako odhodí.
Slyš, jen slyš!
chrapotí, dívá se mi do tváře,
čím dál blíž
a blíž se sklání -
Ještě jsem neviděl, aby nějaký,
takový ničema,
tak zbytečně i tupě,
nespavostí trpěl.
Ach, ale, pletu se!
Vždyť je úplněk.
co je ještě třeba
opilému nudným světem?
Možná, s tučnými lži,
potajnu příjde "ona",
a ty jí budeš napájet,
podlým, mizerným dílem?
Ach, já miluju ty básníky!
to jsou legrační lidé.
V nich já nacházím,
příběh, srdci už tak povědomý,
jak poďobané studentce
Dlouhovlasý zmetek,
hovoří o zemích,
a končí zvrhle uvolněný.
Nevím, nepamatuju se,
v jedné vísce,
možná v Kaluze,
či snad v Rjazani,
žil chlapec,
žlutovlasý,
s oči modrými
byli to prostí křesťani.
a pak dospěl,
a ještě k tomu je básník,
třebaže s nevelkou
avšak energií mocnou.
A ženu kdejakou,
kolem čtyřiceti let,
pojmenovával nestydou,
i taky láskou svou.
Černý muži!
jsi odporný host!
To sláva už dávno
pro tebe se rozplynula.
Jsem rozzuřený, rozbouřený,
a má hůlka
přímo letí k němu
k můstku jeho nosu...
... měsíc zemřel.
v oknu je modravý rozbřesk.
ach ty, noc!
co je to tebou, noci, natropené?
já sám v cylindru stojím.
Nikoho tu nemám.
Jsem sám,
a zrcadlo je roztříštěné...
14 ноября 1925
Сергей Есенин